Je to jedno...

Můžu sem psát co chci a je to jedno...Stejně to nikdo nečte-možná je to dobře..Nestalo by se nic,ani kdybych napsala,že se chci zabít-což momentálně nechci...Ale...všechno je tak složitý...
Přijde mi,že je na světě všechno špatně,špatně zařízené...Kolikrát něco udělám,pak je mi to líto,po nocích brečím a hroutím se s nervama...Já nevím,ale přijde mi,že je mi celkem málo na to abych musela přemýšlet takhle...Chci si užívat života a bezstarostnosti,ale jaksi to pořád nejde...Sakra...Žiju ve tmě,ale nevím kde se vzala,když je všude světlo-zřejmě bílá tma...Já vím,jaou to kydy a plácám blbosti,ale vždyt je to stejně jedno..Nokho nezajímám,každej na mě z vysoka kašle a všem je jedno,že si zasloužím víc...Chovají se tak,jako bych si nezasloužila nic.
Kdybych měla popsat jak to vypadá v mém nitru-no zrovna pozitivní to nebude...
Jsem přivázaná k židli v nějaké kobce,umlčená a bezmocná cokoliv udělat,ani sebemenší pohyb...Špatné místo a pocit,pro život,sakra.Zachrante mě někdo...protože jen množství lidí,kteří uznají,že za něco stojím,mají tu moc mě osvobodit a vyvést na světlo...

Helen.